3.8. Psychologické pasti, asertivita, řešení uklouznutí

 

PSYCHOLOGICKÉ PASTI

Zdánlivě irelevantní (bezvýznamná) rozhodnutí (ZBR)

Říká se mu také vytvořená bezvýchodná situace. Tento termín popisuje sérii každodenních rozhodnutí (např. kde poobědvat, jestli jít domů právě konkrétní cestou, jestli navštívit právě tohoto kamaráda), které Vás vedou do situace, ze které není možné vyjít, aniž byste odolali pokušení. V našem případě se jedná o hru či jinou aktivitu, které se snažíte vyhnout (sázení, hra na ruletě atd.). Jedním z úskalí tohoto rozhodnutí je, že probíhá v nevědomí a Vy ho v tom lepším případě můžete spatřit retrospektivně. Přátelé a blízcí můžou vnímat tato rozhodnutí mnohem zřetelněji než Vy, kteří jste toto rozhodnutí udělali. Dá se říct, že jde o jistou formu sebeklamu.

Jako příklad uvádíme práci se stresem, kdy velké množství nahromaděného a neřešeného stresu vede k potřebě odměny. V daném momentě si zřejmě člověk neuvědomuje, že již několik dnů pouze pracuje, aniž by se za to adekvátně odměnil či přiměřeným způsobem relaxoval tak, aby došlo k rovnováze mezi prací a odpočinkem. Tímto způsobem se tedy může naklonit životní styl na jednu stranu, což může vést k tendenci opět tuto rovnováhu nastolit. Často však může tato snaha probíhat bezmyšlenkovitě, čímž se člověk může dostat k nechtěnému hraní. Bohužel však v tomto případě nedochází k stabilizaci, ale právě naopak, neřešený stres se opět hlásí např. formou myšlenek na hru. Člověka tedy spíše napadne řešení situace hrou, než aby řešil původce svých myšlenek a tedy stres. Velmi důležité je v tomto případě uvědomění si tohoto procesu a jeho přemístění z nevědomí do vědomé části svého myšlení.

Efekt porušení pravidla nehraní/nesázení

Je velmi typický pro práci s nehraním. V tomto případě je pastí zákaz nehraní, když se pro něho rozhodnete nebo jste přinuceni znovu nehrát. Právě způsob, jakým je tento zákaz interpretován či chápan, má vliv na dopad tohoto rozhodnutí. Tlak z porušení pravidla („již nikdy nebudu hrát, jestliže jo, všechno tím skončí“) často vede k porušení tohoto pravidla. Děje se tak třemi způsoby – „myšlenkovými pastmi“:

Testování osobní kontroly vystihuje tento výrok: „Pokud dokážu odolat hraní tím, že se mu vystavím, potom musím být ok – anebo potřebuji tvrdší test“. Takovéto nastavení může vést k situacím, které se velmi těžko kontrolují, až v důsledku vedou k uklouznutí. Toto nastavení poznáme dle těchto prohlášení: „Pokud odolám, když se potkám s Janem, potom už odolám čemukoli.“ nebo: „Uvidím, jestli to teď dokážu zvládnout, sekám dobrotu již dva měsíce.“

„Oni chtějí, abych přestal!“ Pastí tohoto výroku je, že pravidlo, které si uložíte sami, přestává být rozhodnutím změnit vlastní chování a stává se něčím, do čeho jste nucení vnějšími vlivy (rodina, partner, terapeut atd.) Tímto se přesouvá i zodpovědnost za toto chování z Vás na někoho zvenčí (např. partnera). Pak můžete mít pocit, že oni jsou ti, kteří se mají ujišťovat, zda pravidla fungují, že oni jsou ti, kteří po Vás něco (nehraní/nesázení) chtějí a co nevidí, na tom nezáleží.

„Když jsem začal, tak můžu i skončit!“ můžou si myslet ti, kteří stojí těsně před tím, než uklouznou. Jednou z komplikací s „pravidlem“ je, že pokud ho jednou porušíte, budete v tomto porušování nejspíš pokračovat. Nejsou již žádná další pravidla, která by poskytla strukturu.   

To, co byste si měli vzít z této části, je:

- naučit se rozpoznat, zda jste se právě do jedné ze jmenovaných pastí nedostali a vyvodit z toho nějaký závěr (např. v případě, že máte zkušenost s testováním sebekontroly, pak byste možná mohli zkusit oprostit se od černobílého vidění a dál si vytvořit i možnost uklouznutí stejně jako možnost setrvání ve Vašem nehraní/nesázení s tím, že jste si plně vědomí všech svých předsevzetí i důsledků svého chování, které v sobě zahrnuje plnou dávku Vaší zodpovědnosti).

- naučit se vypracovat si předem cesty, jak ven ze situace, když už jste jednou uklouzli. Ačkoliv je tato představa v momentu, kdy jste právě po Vaší „prohře“, vzdálená a cizí, není nic ztracené a Vy máte pořád šanci změnit to.  

ASERTIVITA:

Důvodem, pro který se zde zmiňujeme mj. i o asertivním chování, je, že obecně u chování, které na něčem závisí, je dle výzkumů tato dovednost snížená. Jako jeden z předpokladů a zdůvodnění zároveň se o něm uvažuje jako nad způsobem získání něčeho chtěného. Co je však zejména u hraní důležitější, je fakt, že pokud toto asertivní jednání není zvládnuto, často může zůstat nepříjemný pocit, jako je hněv či frustrace. Tyto pak působí jako vysoce rizikové situace (VRS), které vedou k uklouznutí až k návratu k původnímu fungování, tedy k hraní/sázení. Může jít o schopnost asertivně odmítnout jít se bavit na místa, kde jsou automaty, anebo také o dovednost odmítnout, i kdyby Vás to mělo stát sdružování se s kamarády (kolegy atd.), kteří také hrají.

 

Zároveň se u hraní jedná spíše o kvazi intelektuální aktivitu, a proto se lze domnívat, že u něho se taktéž může jednat o asertivní chování vůči vlastní osobě, nebo přesněji o sebekontrolu. V tomto případě zřejmě člověk nevyužívá tohoto chování k nabytí větší kuráže, na rozdíl od chování lpícího na látce, ačkoliv ho může využít k získání příjemných pocitů časově omezeného vzrušení, k pocitům uvolnění, k zaplavení adrenalinem stejně jako při upnutí na nějakou látku. Když člověk hraní opakuje přesto, že si předtím zamanul nehraní a v případě, že tedy neodmítne nabídku své la(s)kavé myšlenky jít hrát (sázet), může to v něm vyvolat tak časté pocity, jako je zklamání ze sebe, vztek, pocity vlastní prohry atd.

Uvádíme i konkrétní příklad, jakým je znovužádání  o léčbu v případě, že opakovaně uklouznete. Když se tak stane a dojde k uklouznutí, pravděpodobně bude náročné si o léčbu opět zažádat. Mohlo by se tak dít z důvodu, že jste dostali možnost a nezvládli jste jí dle svých očekávání a představ.

Lidé, ať již hrající nebo jiným způsobem upnutí na nějakou látku či aktivitu, často mívají pocit, že si nezaslouží nic z toho, po čem touží, neboť vnímají sebe sama tak, že z toho, co se jim v minulosti nabídlo, způsobili pouze problémy. Strach z dalšího odmítnutí, které je v případě hraní docela časté, může bránit asertivnímu jednání a v tomto případě i žádosti o léčbu.  

Co si tedy máte představit pod pojmem asertivita? Jde o schopnost prosazovat svá práva nebo názory, aniž bychom narušovali práva ostatních. Nebo se také jedná o schopnost obhájit si tyto svá práva či názory. POZOR na zaměňování si asertivity s agresivitou (kdy se vůbec nebere ohled na názory či práva ostatních)!

 

 

Asertivita se může projevovat v třech oblastech:

  • Řeč: Je-li hlas uvolněný a autentický, ne zbytečně hlasitý a zároveň ne zbytečně váhavý, tichý, člověk může být nejspíš vnímán asertivně a pozitivně.
  • Řeč těla:  Držení těla by mělo být vzpřímené, uvolněné, otevřené a vyrovnané. Důležité také je, aby bylo tělo v souladu s tím, co říkáme (tedy když někoho poslouchám, dívám se mu do očí a ne ven oknem).
  • Myšlení: V tomto případě je významné naše nastavení, tedy pokud vnitřně nejsem úplně přesvědčen o tom, že řeknu „Ne“, stěží o tom někoho asertivně přesvědčím (aniž bych musel využít agresivního jednání).

Tady se můžete podívat na některá základní práva, na které byste neměli zapomenout, když budete asertivně jednat, mluvíme o právu:

  • vyjádřit se.
  • aby se mnou bylo zacházeno s úctou.
  • na vyjadřování svých cílů a priorit.
  • jednat s lidmi, aniž by bylo nutné přimět je k tomu, aby Vás měli rádi nebo s Vámi souhlasili.

 

 

V PŘÍPADĚ, ŽE DOJDE K UKLOUZNUTÍ:

 

- Přestaňte dělat to, co děláte a přemýšlejte. Uklouznutí může být varováním, že jste v nebezpečí. Rozhlédněte se a poslouchejte. Vezměte si svou kartičku s instrukcemi, která Vám připomene, co máte dělat.

- Zůstaňte v klidu. Uklouznutí vnímejte jako zpětnou vazbu, jako něco, z čeho se můžete poučit. Zároveň pamatujte na to, že uklouznutí není celkový relaps. V případě relapsu můžete pokračovat dle zmíněných strategií a myslete na to, že pořád máte možnost volby a šanci na změnu, která závisí jenom na Vás. Nechte přejít pocit: „Začal jsem, což znamená, že i skončím“. Určitě se vyhněte myšlence: „Tak teď se pustím do pořádného flámu.“ (V případě, že se již tak stalo, víc si jí nepřipomínejte a myslete spíše do budoucna).

- Znovu si projděte svůj závazek o nehraní. Zvažte si výhody a nevýhody svého chování, které již znáte z předchozích instrukcí. Vzpomeňte si na to, co všechno jste již pro to, abyste nehazardovali, udělali.

- Zpětně se zamyslete nad situací, která vás dovedla k uklouznutí. Můžete přitom využít tyto otázky: Které události vedly k tomuto uklouznutí? Objevily se nějaké časné varovné signály? O jakou vysoce rizikovou situaci se jednalo? Díky této situaci můžete nabýt nové informace ohledně zdrojů stresu. Můžete také nabýt dojem, že uklouznutí Vás přemohlo a kontrola nad hazardem se Vám bude těžko opět získávat.

 

Použitá literatura:

Wanigarante, S., Wallace, W. et al: Prevence relapsu u závislých chování, 2000

Wanigarante, S. et al.: Prevence relapsu pro závislá chování, 1998